PEČLIVĚ UTUTLANÁ TRESTNÁ ČINNOST

!!!ÚVODNÍ UPOZORNĚNÍ !!!

Vzhledem ke skutečnosti, že do níže popsané trestné činnosti je zapleteno i několik vysoce postavených potentátů, kterým se zveřejnění tohoto případu zcela určitě nebude líbit, upozorňuji na úvod na dvě skutečnosti:

1.      Tyto stránky jsou zálohované, takže pokud by se je nějaký mocipán pokusil odstranit ze swebu nebo zkusil ukončit diskusní fórum na chatu, budou stále znova obnovovány a obnovena bude rovněž diskuse na chatu.

2.      Pokud by mi nějaký mocipán zkoušel vyhrožovat (policií, soudem apod.), pak ho ujišťuji, že mi jeho výhrůžky strach nenaženou a jsem připraven čelit i případné perzekuci. Veškeré výhrůžky budou rovněž okamžitě zveřejněny, tudíž o nich bude vždy informována široká veřejnost. Navíc budu jenom rád, pokud se tento případ dostane před soud, protože tím řada vysoce postavených osob bude mít z ostudy kabát.

SLOVO ÚVODEM

Případ, který je popsán na následujících řádcích, by se svým charakterem hodil nejspíše do temných 50. Let minulého století, nicméně odehrál se na počátku 90. let, tj. v období, kdy náš stát již byl, alespoň podle proklamací, právní a demokratický. Jak ukážou následující řádky, mělo by toto označení být dáno spíše do uvozovek, neboť např. praktiky úředníků bývalého Školského úřadu v Teplicích a jejich kompliců podle mého názoru snesou srovnání s praktikami bývalé Státní bezpečnosti, a navíc zde došlo i totálnímu selhání všech institucí, které by měly hájit práva občanů a na něž jsem se v souvislosti s tímto případem obrátil. Z jejich strany jsem se však setkával pouze s neochotu, arogancí a (často velmi ubohými) výmluvami.

Z nejvýše postavených osob jsou do případu zapleteni:

1.      Mgr. Anna Šabatová, bývalá zástupkyně veřejného ochránce práv;

2.      JUDr. Andréová, vysoce postavená osoba od teplické policie;

3.      Mgr. Jan Tomáš, ředitel odboru správy školství v Čechách, pracovník ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Tato závažná trestná činnost, v níž se jednalo především o tvrdé šikanování na pracovišti, podvod s městskými byty a rozsáhlou korupci, se v současné době táhne již  15. rok, neboť byla na všech úrovních pečlivě ututlávána a jednotliví aktéři případu drželi při sobě a ručka ručku vždy umyla. Dnes se proto všichni již snaží vymlouvat, že případ je již promlčený (uzavřený) a nelze již sehnat důkazy. Rád bych tímto upozornil, že případ nebyl promlčen a uzavřen, nýbrž UTUTLÁN (což je rozdíl), navíc některé skutečnosti by bylo možné prokázat i po takto dlouhé době (některé již bohužel ne). Navíc v období, kdy byl důkazů dostatek, nebyl nikdo ochoten se případem zabývat.

Z výše uvedených důvodů proto předkládám tento případ k posouzení široké veřejnosti. Vzhledem k dlouhému časovému období i z jiných důvodů budu však nucen některé pasáž zestručnit  anebo vynechat, eventuálně blíže vysvětlit v diskusní fóru na chatu (neboť např. výčet excesů a hysterických záchvatů paní Sušankové by přesáhl kapacitu swebu). K dispozici jsou rovněž naskenované dokumenty obsahující autentická stanoviska některých aktérů, natočena byla rovněž 1,5hodinová nahrávka rozhovoru s mou osobou k tomuto případu.

Tolik úvodem a nyní již k vlastnímu případu:

DĚJSTVÍ PRVNÍ - BLÁZNIVÁ ŘEDITELKA ŠKOLY (říjen 1992 až leden 1993)

Vše začalo v říjnu 1992, kdy jsem pracoval druhým rokem jako učitel na základní škole Bílá cesta v Teplicích, na níž byla (a dosud je) ředitelkou Mgr. Ivana Sušanková, která je - a to bych rád zdůraznil hned na začátku - manželkou krajského školního inspektora. (toto byl asi hlavní důvod, proč se vůbec stala ředitelkou školy, neboť - i podle svědectví dalších osob - byla a je jako ředitelka naprosto neschopná, má vážné nedostatky v organizační a řídící práci, a několik učitelů speciálně kvůli ní z této školy buď samo odešlo, nebo bylo odejito. Nicméně opakovaně vyhrává konkurs, jelikož se zatím nenašel nikdo, kdo by se jí dokázal postavit. Má rovněž dlouhé prsty a známosti na vysokých místech.)

V době, kdy jsem na této škole působil já, ji ve skutečnosti „vedl“ jakýsi pan Štádler, otec jednoho z žáků a bohatý podnikatel, který věnoval škole sponzorský dar. Díky svým penězům byl proto zvyklý na škole poroučet, a všichni, včetně paní Sušankové, ho bez výhrad poslouchali. Já jsem však odmítl uposlechnout jeho rozkaz a dal jsem mu důrazně najevo, že mně poroučet nebude. Za toto neuposlechnutí mě pak čekala pomsta více než krutá, jelikož pan Štádler s paní Sušankovou se na mě následně smluvili, načež paní Sušanková začala řádit jako pominutá, až posléze zcela zešílela a ztratila jaoukoliv soudnost. Kapacita swebu bohužel nepostačuje na to, abych zde popsal všechny hysterické záchvaty paní Sušankové, křivá obvinění a zaujatá hodnocení z hospitací. (Některé z těchto záležitostí byly i velmi kuriózní a nezaujatý pozorovatel by na jejich základě paní Sušankovou nejspíše odeslal minimálně na psychiatrické vyšetření.) Zájemcům o podrobnosti bych proto alespoň některé z těchto příhod podrobněji popsal v diskusním fóru na chatu, zde bych se omezil jen na ty opravdu nejzávažnější případy:

Tak především na mě bylo nasazeno pět mých kolegyň (Stehlíková, Bušková, Klašková, Minaříková, Hájková), které mě sledovaly na každém kroku a podávaly pravidelná hlášení, od čehož se následně odvíjela výše jejich odměn (tedy cosi jako školní StB). Není proto divu, že se v tomto udavačství předháněly, přičemž si ještě ledacos přimyslely. Paní Sušanková jejich hlášení nikdy neprověřovala, takže bylo úplně jedno, jsou-li pravdivá nebo ne. Začaly se množit - a zdůrazňuji, že ÚDAJNÉ - stížnosti rodičů na mou osobu. Paní Sušanková mi téměř každý den hlásila, kolik rodičů si ten který den přišlo na mě stěžovat (či jí telefonovalo), přičemž na mé námitky, proč jsem nemohl být přítomen projednávání těchto stížností a vyjádřit se k nim, většinou odpovídala, že by se dotyčné osoby se mnou stejně na ničem nedohodly.

Z úsporných důvodů bych se v další části této kapitoly věnoval již jen několika nejzávažnějším excesům paní Sušankové, a sice použití nastrčených osob, zmanipulovanému jednání odborů, mému následnému vyštvání ze školství a postarání se to, abych již nikde v teplickém školství nedostal místo:

V lednu 1993 totiž paní Sušanková přijala dvě stížnosti na mou osobu, mající již charakter trestné činnosti (pomluva, nactiutrhání); pravděpodobně se jednalo o osoby nastrčené paní Sušankovou a tyto stížnosti byly vykonstruované na její žádost, jinak si totiž nelze vysvětlit následující dvě události:

1)      12. ledna 1993 se ve škole objevila jistá paní Ryvolová, matka jedné z našich žákyň, a sehrála v ředitelně hysterickou scénu, že prý jsem její dceru zbil v zavřeném kabinetě, což se mělo stát - považte - PŘED DVĚMA MĚSÍCI!!! (Na vysvětlenou bych zde uvedl, že jsem s dotyčnou žákyní měl před oněmi dvěma měsíci jeden konflikt, když si při mé hodině přírodopisu psala domácí úkol z češtiny, což jsem jí následně v kabinetě důrazně vyčetl. A ještě je na tomto místě nutné podotknout, že jsem následně zjistil podvod v její žákovské knížce, když si mou pětku přepsala na dvojku. Tyto dvě události, jak bude řečeno dále, sehrály zřejmě klíčovou roli v tomto případu.) Následně mě čekal snad nejkurióznější rozhovor v mém životě, ale vhledem k jeho zmatenosti již nejsem schopen ho po této době podrobně reprodukovat. Na můj dotaz, proč paní Ryvolová nepřišla do školy již před oněmi dvěma měsíci, mi k mému velkému překvapení odpověděla, že na to ZAPOMNĚLA!!! (Že by pokročilé stadium Alzhaimerovy choroby?) Čekal jsem že již po této odpovědi ji paní Sušanková anebo zástupkyně Smrkovská, která byla tomuto rozhovoru také přítomna, okamžitě vyhodí. Nicméně nestalo se tak, ale jelikož paní Ryvolové postupně docházely argumenty, dostávala záchvaty nepříčetnosti, občas cosi nesouvisle blekotala a zamotávala se postupně do vlastních lží. Já jsem všechny její argumenty spolehlivě vyvracel, nicméně paní Sušanková, namísto aby ji dávno vyhodila, rozhovor nakonec přerušila a začala s výlevami, jaké je to pro školu vážné obvinění, že vše prošetří (co chtěla ještě prošetřovat, je mi opravdu záhadou) a že paní Ryvolové odpoví písemně. Za pár dní mi paní Smrkovská oznámila, že provedly s paní Sušankovou jakési šetření, podle něhož  (na rozdíl od původních dvou měsíců podle tvrzení paní Ryvolové) od celého incidentu neuplynulo více než čtrnáct dní a že prý jsem dotyčnou žákyni určitě zbil. Co nakonec paní Sušanková paní Ryvolové odpověděla, jsem se již nikdy nedozvěděl, nicméně dovedu si to představit na základě jednoho z naskenovaných dopisů paní Sušankové Dr. Beňovi. Podle mého názoru byla paní Ryvolová osobou, s níž se paní Sušanková domluvila, že na mě zahraje divadlo, což se jí následně poněkud vymklo z rukou, anebo se ze strany žákyně Ryvolové mohlo jednat o pomstu za onen odhalený podvod v žákovské knížce. Pravdu se zde již asi nepodaří zjistit. (Ještě po nějakém čase jsem se dozvěděl, že dotyčná paní Ryvolová na mě údajně poslala jakousi stížnost na školský úřad, zde však, vzhledem k lenosti úředníků, skončila v koši, aniž by se jí někdo zabýval.)

2)      Další závažný incident se odehrál na konci ledna 1993 po pololetní poradě, na níž mě paní Sušanková slovně napadla před celým učitelským sborem (podrobnosti vynechám), přičemž mi následně chtěla ukázat, jak si na mě rodiče stěžují, a v ředitelně mi pak (v přítomnosti zástupkyně Smrkovské) ukázala dopis od JUDr. (!!!) Andréové, datovaný 21. 1. 1993, v němž si dotyčná stěžovala na mé nevhodné chování k její dceři NA ZAČÁTKU ŠKOLNÍHO ROKU, TJ. PŘED TÉMĚŘ PĚTI MĚSÍCI!!! Jednou z otázek zde opět zůstává (stejně jako v případě paní Ryvolové), proč s touto stížností čekala tak dlouho, a navíc se dalo velmi snadno dokázat (stačilo vzít do ruky třídnici), že na začátku školního roku žákyně Andréová vůbec nebyla ve škole, jelikož od začátku školního roku 2 měsíce chyběla a přišla do školy až začátkem listopadu. Jelikož mi tato lež byla hned od počátku patrná, rozhodl jsem se dopis vzít a podat okamžitě žalobu pro trestný čin pomluvy. V nestřeženém okamžiku  však po mě paní Smrkovská skočila a dopis mi vytrhla z ruky. Následně na mě paní Sušanková začala ječet, že nemám právo podávat žalobu, jelikož dopis byl určen jí. Další komentář snad není třeba.

Z úsporných důvodů vynechám další excesy paní Sušankové, jelikož bych dále rád popsal mnohem závažnější trestnou činnost (viz dějství druhé), jejíž obětí jsem se stal v následujících dvou letech. Zde již uvedu jen ve stručnosti, že po těchto (a mnoha jiných) incidentech jsem využil jedné ze svých cest do Prahy a šel jsem si na paní Sušankovou stěžovat na právní oddělení MŠMT. Zde jsme dali se dvěma právníky hlavy dohromady, přičemž závěr byl, že bych se s paní Sušankovou mohl sice soudit, že by to byl vleklý a obtížný spor, ale že bych ho nejspíše vyhrál, ovšem pokud bych zůstal na této škole, paní Sušankovou by nejspíše chytil ještě větší rapl a mohla by mi začít ještě více znepříjemňovat život, proto prý bude asi lepší z této školy odejít. Právě v den mé cesty do Prahy se na škole (údajně) konala schůze odborů, která (za využití mé nepřítomnosti) rozhodla o mém vyhození ze školy. Na konci února 1993 mě pak paní Sušanková nátlakem a výhrůžkami donutila podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru a zároveň se postarala o to, abych již nikde v teplickém školství nedostal místo. Nutno říci, že jsem si hned vzápětí našel lepší zaměstnání a svého odchodu ze školství jsem tudíž ani nelitoval. V této chvíli jsem však ještě netušil, že mě již brzy čeká něco podstatně horšího, než byla paní Sušanková, a že se v následujících dvou letech budu muset utkat s mocnou a všeho schopnou mafií a budu muset čelit (dobře) organizované trestné činnosti.

DĚJSTVÍ DRUHÉ - PODVOD S MĚSTSKÝMI BYTY A JEHO UTUTLÁNÍ POMOCÍ KORUPCE + KRÁDEŽ BYTU (říjen 1994 až listopad 1996)

V úvodu k druhému dějství je nutno nejprve uvést následující skutečnosti:

Spolu s nástupem do teplického školství (v září 1989 a následně po vojně v září 1990) jsem byl zároveň ubytován v garsonce na ubytovně OÚNZ, kde měl Školský úřad Teplice vyhrazeno několik garsonek k ubytování pracovníků školství. Zde jsem bydlel na základě smlouvy o ubytování. Ke konci roku 1992 byl však OÚNZ zrušen a budova se stala majetkem města, které zde na VŠECHNY byty (tj. včetně bytů vyhrazených školskému úřadu) k 1. lednu 1993 vydalo ŘÁDNÉ NÁJEMNÍ SMLOUVY, jimiž měly být k tomuto datu nahrazeny stávající smlouvy o ubytování. Školský úřad v Teplicích tedy ke konci roku 1992 obdržel příslušný počet řádných nájemních smluv, které měl následně uzavřít se svými zaměstnanci. MĚL, ALE NEUZAVŘEL. Namísto toho dotyčné smlouvy skončily v zásuvce psacího stolu pana Szirotného (vedoucího technicko-správního oddělení školského úřadu) a školský úřad tyto byty nadále ILEGÁLNĚ pronajímal jako ubytovnu. O této krádeži nájemních smluv jsem se začátkem roku 1993 dozvěděl od jedné kolegyně, v té době shodou okolností mé sousedky, ale bohužel jsem této informaci nevěnoval příliš pozornosti (a v této době jsem k tomu ani neměl důvod), což se mi následně krutě vymstilo. (Dotyčná kolegyně se brzy nato odstěhovala a později pak záhadně ztratila paměť.)

Na konci února 1993 mě paní Sušanková vyštvala ze školy a postarala se o to, abych již nikde v teplickém školství nedostal místo, o čemž (jak jsem se dozvěděl později) úředníci ze školského úřadu velice dobře věděli. Později také vyšlo najevo, že paní Sušanková již nějakou dobu před mým vyštváním ze školství často docházela na školský úřad a vykládala tam o mě různé pomluvy. Líní úředníci však pravdivost jejích slov nijak neověřovali, naopak se stali jejími věrnými spojenci, a je více než pravděpodobné, že na následujících nezákonných akcích školského úřadu měla lví podíl i paní Sušanková.

Jak jsem uvedl již na konci prvního dějství, našel jsem si lepší a lépe placenou práci a v tuto dobu jsem se setkal i s (bohužel posledním) slušným jednáním i ze strany školského úřadu, který mě nadále nechal bydlet ve stávajícím bytě. Bylo mi sice předem sděleno, že je to hlavně z toho důvodu, aby byl byt obsazený a placený a že jej budu muset opustit v případě, že ho školský úřad bude potřebovat pro svého zaměstnance, nicméně jsem se zároveň dozvěděl, že na tyto byty není žádný tlak a pro případné zaměstnance školství je jich dost. (V této době jsem ještě - až na výše uvedenou zmínku mé - teď již bývalé - kolegyně nic nevěděl o ukradených nájemních smlouvách, ani jsem netušil, že tlak na tyto byty bude zakrátko vyvolán uměle.)

V novém zaměstnání jsem poté dostal nabídku k práci na výzkumu, za nějž mi byl slíben honorář cca 400 000 Kč a který by byl zároveň mou diplomovou prací.

Můj spokojený život však trval pouze do poloviny října 1994. V té době jsem se snažil začít s prací na dotyčném výzkumu, když mi (jako blesk z čistého nebe) zatelefonovala paní Hájková ze školského úřadu, že musím byt do druhého dne (!!!) opustit, jelikož o tento byt je spousta zájemců z řad nových učitelů (a vystěhovat se nejspíš na ulici). Protože jsem věděl, že v budově je spousta volných bytů, zašel jsem v dobré víře na městský bytový podnik s dotazem, zda by byla možná výměna bytů, přičemž bych stávající byt uvolnil a přestěhoval se do jiného. Zde jsem však zažil hned tři šoky naráz:

1.      dozvěděl jsem se, že školský úřad k 1. lednu 1993 obdržel od bytového podniku řádné nájemní smlouvy, které měl se svými zaměstnanci uzavřít;

2.      dozvěděl jsem se, že školský úřad POUHÝ TÝDEN před tímto požadavkem několik bytů vrátil bytovému podniku, protože je NEPOTŘEBOVAL (že by se tedy objevil velký počet zájemců o dotyčný byt během pouhého JEDNOHO TÝDNE?);

3.      dozvěděl jsem se, že v budově je sice spousta volných bytů, ale že mi město nemůže žádný z nich pronajmout (k čemu si tedy bytový podnik uchovával tyto volné byty, o něž nebyl prakticky žádný zájem, je mi dodneška záhadou).

Druhý den jsem tedy sdělil paní Hájkové, že se vystěhovat nemohu, jelikož nemám kam. Odpovědí byla výhrůžka soudem.

Následující den (17. 10. 1994) jsem ve schránce našel dopis, označený jako doporučený, jehož autorkou byla paní Přibylová (vedoucí personálního oddělení školského úřadu), a který obsahoval výhrůžku policejním vystěhováním (BEZ SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ!!!), pokud byt do tří dnů neopustím (údajně na radu právního zástupce). Zašel jsem tedy znovu na bytový podnik a ukázal jim dotyčnou výhrůžku. Tam mi pouze zopakovali předchozí sdělení s tím, že školský úřad nemohou nijak donutit, aby dotyčné nájemní smlouvy vydal. Zde jsem ovšem udělal asi jednu z největších chyb ve svém životě, že jsem si nedal písemně potvrdit existenci oněch nájemních smluv, ale je-li člověk ve stresu, jako jsem byl tenkrát já, tak ho některé (byť důležité) věci zkrátka nenapadnou. Situace se tedy pro mě stala nanejvýš kritickou. Kromě toho, že mi hrozilo zmaření výzkum (k čemuž nakonec stejně došlo), musel bych ještě podniku zaplatit ne zrovna malou finanční částku, jelikož jsem při nástupu musel podepsat jistý finanční závazek. Namísto práce na výzkumu jsem tedy musel bojovat doslova o holou existenci.

Z úsporných důvodů vynechám podrobnosti a uvedu zde již jenom tolik, že se mi nakonec proti školské mafii dostalo alespoň částečné pomoci a musím zde zvláště poděkovat dvěma lidem, Mgr. Wenclovi, podnikovému právníkovi Povodí Ohře, a panu Jaroslavu Kuberovi, primátorovi Teplic, kteří se mě proti zlodějům ze školského úřadu zastali, ačkoliv to nebyla jejich povinnost. Svědomí se hnulo i v Mgr. Janu Žákovi, řediteli školského úřadu, který mi sice proti nekalým praktikám svých podřízených rovněž pomohl, nicméně je v celém případu kontroverzní osobou, jelikož o podvodných machinacích s byty musel minimálně vědět, ale nijak proti nim nezasáhl.

Sehnat v té době v Teplicích byt bylo takřka nemožné, pokud někdo nebyl bohatý a nemohl si dovolit utratit minimálně čtvrt miliónu za koupi bytu, protože jinak se tehdy městské byty v Teplicích pronajímaly obálkovou metodou cca ve čtyřech kolech, přičemž v prvních kolech měly přednost různé skupiny občanů Teplic, a teprve v tom posledním se o zbylé byty mohl zajímat kdokoliv. Domnívám se, že právě proto pan Szirotný ukradl dotyčné smlouvy, aby tak školský úřad mohl obejít zákon a vyhnout se tak zákonné povinnosti hledat náhradní byt osobám, které by případně odešly ze školství a dostaly následně výpověď ze služebního bytu.

V dotyčném bytě jsem nakonec (navzdory různým tahanicím a výhrůžkám ze strany školského úřadu) bydlel až do 5. 7. 1995. V té době jsem měl alespoň štěstí v neštěstí (dá-li se tato situace takto nazvat), že podnik snižoval stavy zaměstnanců a já jsem dostal výpověď pro nadbytečnost. Při dalším střetu se školským úřadem jsem byl již ve výpovědní lhůtě a alespoň tím padl můj finanční závazek vůči podniku. Na konci června na mě totiž začal školský úřad opět útočit a začal mi vyhrožovat soudem.(Je v této souvislosti zajímavé, že před necelým rokem na mě paní Přibylová chtěla štvát rovnou policii, a to bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí, z čehož usuzuji, že toto původní rozhodnutí bylo NEZÁKONNÉ).

Mohl bych zde ještě podrobně popsat hysterické záchvaty pana Szirotného (které nejspíše odkoukal od paní Sušankové), aroganci a vydírání ze strany školského úřadu, který mi v průběhu tohoto roku sliboval, že, pokud se vrátím do školství, tak můžu v bytě bydlet dál (přičemž museli vědět o akci paní Sušankové), nakonec mi však páni úředníci sdělili, že i kdybych se do školství vrátil,musel bych se z bytu vystěhovat a nakonec o něj znovu žádat atd. Vše z toho by bylo jistě zajímavé, ale zbývá ještě přikročit k třetímu dějství. Na tomto místě bych uvedl jen tolik, že jsem nakonec rezignoval a odstěhoval se do Nového Boru a ocitl jsem se tak prakticky naráz bez zaměstnání, bez bytu a nakonec i bez výzkumu a tudíž bez honoráře, ačkoliv jsem si nakonec koupil byt v Ústí n. L. a snažil se alespoň výzkum ještě zachránit.

DĚJSTVÍ TŘETÍ - UTUTLÁNÍ PŘÍPADU, KORUPCE A ZAMETENÍ STOP (po 5. červenci 1995 do současnosti)

Po těchto velkých ztrátách jsem se nakonec rozhodl nenechat celou věc jen tak a snažil jsem se ještě objasnit některé skutečnosti a zjednat v celé věci nápravu. Na úvod k tomuto dějství je třeba zdůraznit jednu velmi důležitou věc, že nelenil ani Školský úřad v Teplicích a do konce roku 1996 pod legální záminkou - údajně za pronájem jakýchsi nebytových prostor - vybral od každého z nájemníků, bydlících v dotyčné „ubytovně“, cca 5 000 Kč jako dodatečnou platbu za „ubytovnu“ (byly to cca 3 platby během dvou let, aby to bylo co nejméně nápadné). Za 21 bytů tak bylo vybráno celkem cca 100 000 Kč, které však ve skutečnosti nešly na žádný pronájem nebytových prostor, ale na černé konto školského úřadu, z něhož byly později vypláceny úplatky různým osobám a institucím. Každý nájemník (včetně mě) tak školskému úřadu nevědomky přispěl na úplatky, a jelikož byly tyto peníz vybírány po malých částkách, tak těch sto tisíc pak nikde „nechybělo“.

Školský úřad si především potřeboval „zlegalizovat“ svůj bytový podvod a městský bytový podnik (za příslušný bakšiš z černého konta) pro něj nakonec vyhotovil antidatovanou hromadnou smlouvu na inkriminované byty. Ukradené nájemní smlouvy byly nakonec v tichosti skartovány.

Uvedu již jen stručný přehled mé následující činnosti a stížností, neboť naskenované dokumenty většinou hovoří za vše:

1.      Obrátil jem se na městský bytový podnik s dotazem na inkriminované ukradené nájemní smlouvy. Bohužel již pozdě, neboť jako odpověď jsem dostal dopis z 27. 6. 1996. Jak je patrné, školský úřad zde již pomocí úplatku zahladil stopy.

2.      O některá vysvětlení nezákonných praktik jsem požádal ještě ředitele školského úřadu pana Žáka. Místo něj mi však odpověděl zloděj Szirotný, který tímto dostal příležitost se ze své trestné činnosti vylhat. (Od pana Szirotného jsem dostal ještě jeden dopis, a kdyby nešlo o závažnou trestnou činnost, byl by přímo k popukání. Pan Szirotný se zde snažil velmi neobratně vylhat z problémů právního charakteru a výsledkem byl velmi zmatený dopis, v němž pan Szirotný nevěděl, zda se v případě dotyčného bytu jedná o služební byt či ubytovnu. Tento dopis mi v roce 1999 ztratil - možná úmyslně - právník JUDr. Filip viz dále.)

3.      Ohledně paní Sušankové i machinací s byty jsem se obrátil na ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Výsledkem byl arogantní dopis pana Tomáše, který celou záležitost „vyšetřil“ pouze jednostranně, aniž by přitom vytáhl líný zadek ze své pražské kanceláře.

4.      Nepochodil jsem ani u právníků. V letech 1996- 1999 jsem se obrátil celkem na 3 právníky. O dvou z nich je zmínka v tabulce, ovšem třetí, JUDr. Milan Filip z firmy Pyrus v Ústí n.L., mě dva roky pouze vodil za nos a předstíral práci, aby mi nakonec sdělil, že přes veškerou snahu nic nezjistil a výsledek je nula. Navíc mi ztratil jeden důležitý dokument, výše zmíněný dopis pana Szirotného. Mám podezření hraničící s jistotou,, že od školského úřadu dostal úplatek, neboť změna jeho chování v dubnu 1999 byla více než nápadná, navíc se mi snažil tvrdit, že v jisté době byl v nemocnici, přičemž velice dobře vím, že v nemocnici nebyl a nechával se pouze zapírat.

5.      Po vzniku kanceláře ombudsmana v roce 2001 jsem se obrátil na tuto instituci. Výsledkem jsou dva dopisy od paní Šabatové z 19. listopadu a 2. ledna 2002, plné nejapných výmluv a svědčící navíc o tom, že paní Šabatová nezná ani ty nejzákladnější zákony.

6.      Nepochodil jsem ani v Občanském judu TV Nova, odkud jsem dostal jednak dopis z 12. 6. 2002 s obvyklými výmluvami na velké množství případů, ovšem rok poté, kdy jsem redakci Občanského juda informoval ještě o výmluvách paní Šabatové, jsem dostal překvapivou odpověď, že můj případ odvysílán nebude, jelikož byl již před rokem (tj. někdy před 12. 6. 2002) zamítnut redakční radou. Jak vidno, v dotyčném dopise není o onom zamítnutí ani zmínka.

7.      Z ministerstva spravedlnosti jsem dostal pouze fádní sdělení, že mohu podat žalobu na ochranu osobnosti, ovšem ministerstvo mi nemůže poskytnout žádnou právní pomoc ani záštitu.

8.      Nakonec jsem dostal doporučení, abych se obrátil na Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku. Výsledkem je pouze dopis ze 17. prosince 2004.

9.      Po všech těchto peripetiích jsem měl již chuť všechno vzdát, ale začátkem roku 2006 jsem se dozvěděl o existenci občanského sdružení Práce a vztahy v Praze. Dr. Beňo z tohoto občanského sdružení se mého případu ujal, a nyní po téměř 15 letech, jsem se konečně dočkal účinné pomoci. Zda vše povede k úspěšnému konci, ukáží následující měsíce.

ZÁVĚR - SOUČASNÝ STAV VĚCÍ

Současný stav věcí je možno shrnout do následujících bodů:

1.      Paní Sušanková je nadál ředitelkou školy, přičemž od několika lidí jsem slyšel již několik výpovědí o jejích dalších excesech, a navíc v současné době vládne v teplickém školství tvrdá diktatura, neboť paní Sušanková má v sobě tolik drzosti, že si dovoluje poroučet i ředitelům ostatních škol (alespoň těch základních), a co je na celé věci nejsmutnější, oni ji poslouchají. Jedna má bývalá kolegyně mi vyprávěla, že se kvůli paní Sušankové rozhodla ze ZŠ Bílá cesta odejít, přičemž paní Sušanková poslala všem ředitelům škol drzý příkaz, že dotyčnou kolegyni nesmí přijmout ani přeplatit. Sedm lidí z osmi ji poslechlo. Kvůli paní Sušankové z této školy odešla i má bývalá kolegyně Klašková (jedna z 5 udavaček), kterou paní Sušanková čímsi naštvala. Jak je vidět, paní Sušanková nešetří ani své nejbližší spolupracovníky. Podle další výpovědi paní Sušanková vyštvala z této školy ještě jednu učitelku (asi v roce 2003), a to podobně nehorázným způsobem jako mě. Její jméno jsem však bohužel zapomněl a stopa po ní se ztratila. A konečně si na paní Sušankovou stěžoval i její soused, takže paní Sušanková neomezuje své řádění jenom na školství, ale otravuje život asi každému, s kým přijde do styku. Nikdo proti jejímu řádění dodnes nezasáhl.

2.      Za bytové podvody a korupci nebyl dodnes nikdo potrestá. Vše se pečlivě ututlalo a byly zahlazeny stopy. (na tomto místě bych si dovolil malou odbočku a rád bych upozornil na jednu televizní reportáž o vystěhování nepřizpůsobivých občanů z jedné ubytovny, které majitel chtěl vystěhovat, jelikož mu neplatili nájem. Paní Šabatová z této kauzy udělala velkolepou televizní show, přijela dotyčné „chudáky“ osobně navštívit a jakýsi právník se zde nechal slyšet, že ANI Z UBYTOVNY NELZE DÁT OKAMŽITOU VÝPOVĚĎ. Platí tedy jiné zákony pro mě a jiné pro nepřizpůsobivé spoluobčany?)

3.      Nakonec tedy v celé záležitosti ručka ručku umyla, mafie a její komplicové ze všeho vyšli vítězně, přičemž nikoho až do r. 2006 nezajímalo, jak paní Sušanková pošpinila mé jméno, jak mě Školský úřad v Teplicích okradl o velké peníze a jak se paní Sušanková dodnes stará o to, abych už pokud možno nikde ve školství nedostal místo. V tomto směru může být klidná, jelikož do školství se již nechci vrátit ani omylem, zejména po zkušenostech s jejími kamarádkami. Rád bych ovšem očistil své jméno a dostal zpátky peníze, o které mě okradl Školský úřad Teplice, a dostal též dostatečné odškodné za nemajetkovou újmu během tohoto téměř patnáctiletého bezpráví. (Celková výše hmotných škod způsobených mi školským úřadem činí: 400 000  Kč za zmařený výzkum, 120 000  Kč za byt, který jsem si musel koupit, abych neskončil pod mostem, dále cca 15 000 Kč za ušlý výdělek při předčasném odchodu ze zaměstnání a za částku vyplacenou nevědomky na úplatky + úroky. Za majetkovou újmu mi tedy školský úřad dluží něco kolem 1 miliónu korun a samozřejmě se k tomu nechce hlásit.

Pokud se tedy čtenář příliš neunavil dlouhým textem a dočetl až sem, pak si jistě o celé věci udělal vlastní obrázek. Něco jsem v tomto článku musel vynechat, něco jsem možná zapomněl, některé podrobnosti můžeme probrat v diskusi na chatu. Nyní tedy celou věc předkládám k diskusi široké veřejnosti a prosil bych zejména o zodpovězení následujících otázek:

1.      Co byste na mém místě dělali Vy?

2.      Měl by zde být někdo potrestán a jak?

3.      Spokojili byste se s tvrzením školského úřadu, že jsem si veškeré finanční  ztráty způsobil výhradně sám?

4.      Jaká by podle Vás měla být výše mého odškodného?

5.      Chtěli byste k celému případu říci nějaký svůj názor?

6.      Mohl by se přihlásit někdo, kdo něco ví o nezákonných machinacích školského úřadu (např. úřednice z městského bytového podniku, která mě informovala o ukradených nájemních smlouvách)? Nemohu zatím slíbit odměnu, jelikož nemám peníze, nicméně pokud by mi školský úřad a jeho komplicové vyplatili odškodné, vyplatil bych za tyto informace odměnu.

V Ústí nad Labem dne 18. 10. 2007                       Mgr. Jiří Gutknecht

Následující tabulka udává přehled osob či institucí, které se podílely na této trestné činnosti. Jména nejvyšších potentátů jsou psána červeně a podbarvena žlutou barvou. (U některých osob jsou uvedena jejich celá jména i s případnými tituly, u některých je uvedeno pouze příjmení jelikož jsem jejich celé jméno buďto nezjistil, anebo zapomněl.)